Každý si teoreticky může vybrat místo, kde chce žít. Ovšem skutečně jenom teoreticky. V reálu je to totiž nejednou ovlivňováno i tím, že nestačí jenom to, aby člověk někde žít chtěl, ale záleží i na mocných jím zvolených končin, zda ho tam uvítají nebo alespoň tolerují. A proto není naprostou samozřejmostí, aby se někdo jen tak sebral a odjel za novým životem do jiné země. Může tak sice učinit, ale aby tam směl zůstat, musí splnit vše, co se od něj na takovém novém místě požaduje.
Je tomu tak i v případě našinců a Spojených států amerických. Když našinec dospěje k přesvědčení, že by chtěl přesídlit do ‚Ameriky‘, může tak sice učinit, jenže než ho tam přijmou za vlastního, než se tento zmůže na svůj sen zhmotněný v tom, čemu se běžně říká zelená karta USA, musí splnit veškeré náležitosti, jež se s tímto spojují.
Co všechno obnáší získání takové zelené karty? Co vše musí našinec udělat, aby získal v USA zelenou kartu, americké občanství či pracovní povolení? To je otázka, na kterou u nás tradičně odpovědět nedokážeme. Protože je Amerika daleko a nikdo z nás tady nemá k USA natolik blízko, aby znal všechny tamní zákony a předpisy do posledního detailu. A protože bez splnění všech podmínek nepřipadá přesídlení do Spojených států v úvahu, je záhodno najít si někoho, kdo se v tomto oboru vyzná a kdo dotyčnému pomůže. A kdo jiný by to mohl být, než imigrační kancelář v USA? Nikdo.
Zato v této imigrační kanceláři, navrch dokonce i česky mluvící, našinci pomohou v úsilí o splnění si jeho snu. Snu o životě za velikou louží, v zemi neomezených možností, za niž je Amerika tradičně považována.
A má smysl služeb této kanceláře využívat? Naivní otázka. I kdyby byl našinec sebevědomější či naprosto nesebekritický, pomoc od této potřebuje. Protože jinak by lehce pochybil a tím se připravil o naději na splnění toho, po čem touží.