Dálnice jsou komunikace s nejvyšším povoleným rychlostním limitem nejen u nás, ale i v zahraničí. Byly vytvořeny pro to, aby umožnily co nejkratší a nejsnazší jízdu mezi dvěma konkrétními body, nejčastěji městy. Typickým příkladem u nás může být dálnice D1, která spojuje Prahu a Brno.
Ovšem i tento systém má svůj háček. Tím je fakt, že abychom na dálnici mohli vjet, musíme si předtím koupit dálniční známku. Ta platí jen na určité období, které si předem zvolíme, a rozhodně není levná.
Není tedy divu, že řidiči proti tomuto nařízení reptají, neboť u žádné jiné silnice takovéto opatření nenajdeme. Proč tedy za použití právě této musíme platit?
Důvodů je hned několik. Je to jeden ze způsobů, jak vláda získává peníze do státní pokladny. Ty pak mohou být použity na opravu či rekonstrukce dopravních komunikací, a v této formě se tedy vrátí zpět řidičům.
Také se snaží tímto způsobem snaží omezit počet automobilů, které budou po silnici. a především dálnici jezdit. Zde se totiž vozidla prohání skutečně velkou rychlostí, a čím více jich je, tím je pravděpodobnější, že dojde k nehodě. Ta může mít, a také často má, za těchto podmínek skutečně fatální následky.
Dále je zde fakt, že dálnice by měly být nejlépe udržovaným typem silnic. Každá nerovnost totiž představuje pro řidiče potenciální nebezpečí, a to tím větší, čím rychleji jedou. Navíc průjezd vozidel, zvláště náklaďáků, její stav nadále zhoršuje. Proto jsou zde potřeba časté opravy, které samozřejmě stojí peníze.
Dobrá, můžeme říci, ale v mnohých jiných státech nic takového neexistuje, a často tam jsou silnice v lepším stavu než u nás. To je sice pravda, avšak zde mají často systém mýta. Jednoduše řečeno, než na danou silnici vjedete, musíte u brány zaplatit.
Díky tomu se samozřejmě naruší plynulost jízdy, ačkoliv je to samozřejmě spolehlivější než náš systém dálničních známek. Jednoduše řečeno, peníze na opravu silnic se někde sehnat musí, a toto je jeden z nejlepších způsobů, které máme v současné době k dispozici.
